Silvestrovský host

Silvestrovský host

V silvestrovském dopoledni jsme pozorovali sousedovic kočku – připlížila se k jasanu a s hlavou vyvrácenou nahoru strom obcházela. Předpokládali jsme, že asi vidí nějakého opeřence, nemohli jsme ho ale najít.

Pak ho muž objevil – byl to strakapoud. Vzala jsem si dalekohled a chtěla prozkoumat, zdali je to paní Strakapoudová, která je tu jako doma, nebo jestli náhodou nezavítal pan S. Zahlédla jsem na hlavě červenou, ale skvrna vypadala úplně jinak, než bych čekala. Podívala jsem se proto bez dalekohledu a došlo mi to. Byl to opravdu samec, ale nešlo o strakapouda velkého, ale naopak o našeho nejmenšího strakapouda.

Viděli jsme ho tady poprvé, možná jsme jen neměli štěstí, možná tudy na Silvestra jen prolétával a hledal potravu. Chvíli prozkoumával jasan, pak vyzkoušel lojovou kouli a nakonec odletěl.

Krátce po obědě jsme zaslechli intenzivní ťukání z krmítka. Připlížila jsem se k oknu a zkoumala, kdo je tam tak hlučný. Podezřívala jsem sýkorku, ale ta to nebyla. Byl to náš dopolední objev – strakapoud malý. Teprve na krmítku vyniklo, jak je maličký. Kdybychom neviděli jeho výrazné zbarvení na hřbetě, mohli bychom si ho splést se zvonkem nebo pěnkavou.

Od té doby prohlížíme stromy, ale kromě trojice (a občas i pětice) pěnkav, proměnlivého počtu kosů a sýkorek, kde nic tu nic. Byl to zkrátka jen vzácný silvestrovský host.

Strakapoud malý má strakatá záda a pod ocasem nemá červené zbravení. Samec  má červenou „čepičku“ – viz obr. 1, obr. 2, obr. 3, obr. 4, obr. 5, samice červenou hlavu nemá – viz obr. 1, obr. 2, obr. 3.

Další dva naši strakapoudi mají horní část hřbetu tmavou, s. prostřední má pod ocasem načervenalé zbarvení, s. velký jasně červené: